Blog Václava Hynouše

Proč namáhat svůj mozek, proč přemýšlet, proč se snažit vymýšlet vlastní věci? Proč ztrácet čas s něčím, co vyřeší dvě klávesové zkratky? Ušetří se čas a sklidí sláva.

Takto přemýšlí bohužel poměrně dost lidí. Když kopírují školní práce a podobně, je mi to celkem jedno. Co mě vytáčí je veřejné publikování cizích prací pod vlastním jménem.

Kde se nejčastěji s ukradenými informacemi můžete setkat? Na internetu prakticky všude. Nejširší skupinu zaujímají blogy teenagerů, kteří jak uvidí jakoukoliv hloupost, musejí mít též na svém blogísku. Slušní autoři uvádějí minimálně zdroj informací pomocí odkazu.

Jak se bránit proti kopírování? To je těžká otázka. Jakmile dáte něco vlastního na internet, ztrácíte kontrolu nad daty. Kdokoliv si může kopírovat vaše obrázky, celé články, krást design nebo další obsah. Lze se všude cpát své odkazy přes obrázky, což je zase otrava pro ostatní slušné návštěvníky. Je dobré napsat varování proti přebírání obsahu bez souhlasu. Dalším způsobem ochrany jsou různé licence. Dá se použít např. veřejná licence Creative Commons, která je zdarma.

Ovšem před mladými kopírovači se neubráníte. Přirovnal bych to k epidemii, není žádná ochrana dost účinná. Upravíte nějaké obrázky a za několik dní na ně narazíte na jiných stránkách. Viděl jsem několikrát kopírování celých článků bez jakýchkoliv úprav i s pravopisnými chybami. K tomuto tématu jsem dost skeptický. Pak následuje zdlouhavé dohadování.

Na závěr bych chtěl požádat čtenáře, vybírejte si zajímavé, ověřené stránky, kde je přínosný obsah. Nečtěte nějaké hloupé práce kopírovačů.

Na začátek bych položil otázku: „Myslíte, že vztah na dálku může vydržet?“ To je otázka, která si zaslouží diskuzi. V článku bych nastínil své pojetí tohoto tématu a pokusil se na ni v závěru odpovědět.

Nejdříve je třeba se zamyslet nad tím, co to je vztah na dálku. Zda se jedná jen o dočasné odloučení (kvůli škole, odjezdu do zahraničí apod.) nebo o trvalý stav. Dále také záleží na vzdálenosti, pro někoho je daleko zvednou zadek a dojet pár kilometrů, jiní jsou od sebe stovky kilometrů.

Než půjdete do takového vztahu, tak musíte brát na vědomí, jaké to bude mít nevýhody. Hlavní nevýhodou je samozřejmě vzdálenost, dalšími jsou žárlivost, stesk a mnoho dalších. Je dobré si naplánovat pravidelné návštěvy, nejlépe střídavě a vždy na několik dnů.

Proč jít do vztahu na dálku? Musíte si nejdříve rozmyslet, co vlastně chcete. Pokud vám jde jen o uspokojení své sexuální touhy nebo dlouhodobý vztah. Pro první možnost si můžete najít svého partnera blíže z okolí, stačí zajít na diskotéku a nějakého tam sbalit. Kdo chce dlouhodobý vztah a nemůže najít nikoho z okolí, pak musí hledat z větší vzdálenosti, a když bude mít štěstí, najde svou spřízněnou duši. Hodně lidí využívá k hledání různé seznamky na internetu.

Důležitá je vzájemná důvěra. Důvěra znamená vzájemně si věřit s partnerem, zbytečně se neptat na každé detaily, s kým se baví, o čem se baví, aby vám o všem průběžně dával zprávy. Připomíná mi to hádanku: „Jak silný je řetěz?“ Řetěz je tak silný, jako jeho nejslabší článek. Tak je to i ve vztahu, pokud jeden přestane opětovat lásku a začne zahýbat, je tím slabým článkem a vztah nemá šanci.

Vztah má ale i své klady. Je pravdou, že se o moc více těšíte na svůj protějšek a také si mnohem více vážíte společných chvil. V současnosti není problém komunikace. Ovšem psaní přes ICQ, volání, ani webkamera se nevyrovnají fyzickému kontaktu. Důležitá je častá komunikace, minimálně každý den, posílání fotek, milostných pozdravů, hezkých slovíček, dávat najevo svůj zájem.

Čili pokud jste si vědomi, co tento vztah obnáší, znáte někoho byť z daleka a nevíte, zda s ním být. Řekl bych, určitě ano, zkuste to. Samozřejmě vždy záleží na obou lidech, zda si padnou do oka, mají stejné zájmy a stejné cíle. Nikdy to nebude bez občasných hádek a trápení, ale to je i v normálním vztahu. Já ze svých zkušeností musím říci, že vztah na dálku může fungovat. V mém případě to je přes 200 km a doba 3 roky.

S pravopisnými chybami se můžete setkat úplně všude. Kdyby se vyskytovaly jen na internetu, ale ony se vyskytují i v ostatních písemnostech, např. v knihách, učebnicích, na reklamních transparentech, letácích atd. Je třeba si svou práci po sobě několikrát překontrolovat, než se bude prezentovat.

Mezi nejčastější chyby patří „ty jseš“, správně je „ty jsi“. Když někdo v komunikaci, třeba přes ICQ, použije „ty seš“, tak se to dá pochopit, ale „ty jseš“ je opravdu odstrašující. Dále mezi hodně častou chybu patří „my by jsme“ nebo „vy by jste“. I když to tak někomu nepřipadá, tak spisovně je „my bychom“ a „vy byste“. Kdo vytváří na svém webu rubriku „o mně“, tak pozor, ať nezapomenete na písmenko „n“. Velice snadno se také zapomene na psaní čárek v souvětích. Tvrdé a měkké Y/I někomu ani moc neříká. Pozor na názvy obchodních společností. Správně je a. s., s. r. o., v. o. s. a k. s. Velmi často to píší firmy bez mezer. Při psaní roku používejte formát DD. MM. RRRR nebo RRRR-MM-DD. Nepište zpřeházeně jako například RRRR-DD-MM. Rozlišuje se pomlčka (delší –) a spojovník (kratší -). Spojovník se používá pro spojování slov, např. česko-ruský slovník. Dost hrozné je také střídání velkých a malých písmen, opakování některých písmen vícekrát za sebou a podobné zkomoleniny. Bohužel si někteří jedinci myslí, že tím svůj text zpestří, ale spíše vyženou většinu čtenářů. Do dnes jsem nepochopil plakáty, na kterých lákají obchodníci na slevu stylem „zlevněno o -?? %. V případě slevy o mínus 20 % předpokládám zdražení o 20 %. Znaménko mínus zkrátka protiřečí pojmu sleva.

Já než píši článek na blog, tak si ho nejdříve připravím v poznámkovém bloku. Pak text uspořádám, aby byl přijatelný a následně hledám chyby. Chyby se tam vyskytnou téměř vždy, když se píše rychle, tak se není čemu divit.

Dal bych vám několik rad. V první řadě používejte bezpatkové písmo (ne zrůdnosti typu Comic sans). Text strukturujte do odstavců tak, ať má hlavu a patu. Odpusťte si různé výrazy a chyby, které jsem uvedl výše. Váš text si klidně překopírujte do Wordu a koukněte se na automatické opravování chyb, co se mu nelíbí. Nekopírujte cizí články, vymýšlejte vlastní. Originální, hezky napsaný článek si jistě najde své čtenáře. Je na každém, jak se chce prezentovat, ale základní pravidla pravopisu by se mohl naučit.

Přemýšlel jsem, na jaké téma napsat další článek, dlouho mě nic nenapadalo, až pak přišel nápad, napsat něco o životě. Bude to taková osobní úvaha, která bude možná některým čtenářů připadat nepřínosná, protože život se nedá shrnout do jednoho článku.

Jak začít? Muž se páří se ženou a vzniknete vy. Říkáte jim „mami“ a „tati“. Několik prvních let jim jdete pěkně na nervy neustálým řvaním a pokakáváním se. Uteče to jako voda a jdete do školky, tam poznáte nějaké kamarády a přetahujete se s nimi o hračky. V lepších případech se s nimi začnete navštěvovat. Začínáte dělat různé průšvihy, dostanete na zadek a je zase dobře.

V další fázi začíná škola, ta si zaslouží nový odstavec. V první třídě s vámi udělají největší kus práce – naučí vás číst, psát a počítat. V dalších ročnících začnou učitelé otravovat s různými věcmi, které možná nikdy ani potřebovat nebudete. Zpočátku nosíte jedničky, pak se to s postupem času zhoršuje. Na konci základní školy stojí rozhodnutí, co dělat dále. Buď jít dělat za pár korun nebo pokračovat ve studiu. V případě střední školy se jedná o záležitost na čtyři roky. To uteče strašně rychle a je tu maturita. Pilné přípravy na zkoušku dospělosti a po ní je tu znovu otázka: „Co teď?“. Jít pracovat nebo na vysokou školu. Dáte si několik přihlášek a modlíte se, aby vás někam vzali. Přijde psaníčko „jste přijat/a“ a přichází radost. Začnete chodit do školy, najdete si nové kamarády ze studijního kruhu, máte dost volného času. Pak přijdou zkoušky a začne přituhovat. Dodal bych, že vysoká škola je hlavně o dělání zkoušek, za účelem získání titulu a tím větší naději na lépe placenou práci.

Ať už po základní, střední nebo vysoké škole, půjdete do zaměstnání. Najít práci, která vás bude bavit, dobrý kolektiv a platové ohodnocení je v současných podmínkách velký problém. Práci sehnat je umění.

Jakmile najdete svůj ideální protějšek, založíte rodinu a budete vychovávat děti. To by měly být jedny z nejlepších okamžiků. Je na každém, jaký způsob žití si zvolí. Snaživý člověk to dokáže dotáhnout daleko i přes všechny překážky. Když budete na dně, nezahazujte vše za hlavu a jděte dál. Vždy může být ještě hůř a važte si toho, co máte.

Na závěr bych dodal, že někteří lidé ani nemají šanci prožít takový život, který jsem popsal, nebo ho prožívají s různým postižením. Z takových lidí si nedělejte srandu a buďte rádi, že máte tu šanci žít. Na cestě životem poznáte různé lidi, od dobrých kamarádů, až po zlé nafoukance. Nejdůležitější je však mít kolem sebe lidi, kterým můžete důvěřovat a budou vás podporovat. Nakonec z vás zbyde jen hromádka rozpadlých kostí, tak se chovejte k okolí pěkně, aby na vás pozůstalí mohli vzpomínat v dobrém.

Proč jsou lidé čím dál tím vyšší? Nad touto otázkou se jistě zamýšlelo mnoho lidí. Nedávno jsem se však dozvěděl zajímavý názor na přednášce a chtěl bych se podělit o svůj poznatek.

Dříve lidé žili obrazně řečeno uzavření ve vesnicích či městech na malém území a nebyly příležitosti nějak moc cestovat. Své partnery nacházeli z blízkého okolí a životní úroveň nebyla příliš vysoká.

V dnešní době si mnoho lidí hledá partnery z větší dálky a tím se mísí geny. To má za následek větší vývoj, tedy  růstový především. Je to podobné jako např. při pěstování obilí na poli, pokud budete sázet stále stejné semínka, tak zpočátku budete mít úrodu, ale postupně se bude menšit. Když na druhou stranu budete střídat plodiny nebo je šlechtit mísením genů (geneticky modifikované rostliny) docílíte o mnoho většího zisku.

Je tomu tak, že celý národ roste více a více. Stačí se podívat na sebe. Přerostli jste své rodiče? To je úplně normální a vás zase nejspíše přerostou vaše děti. Jsou studie, které tvrdí, že vysocí lidé mají vyšší pracovní postavení, autoritu, plat a kdo ví co ještě. V současnosti jsou nejvyšším národem Nizozemci s průměrnou výškou kolem 181 cm, my Češi jsme na třetím místě se 177 cm. Pro srovnání před 150 lety byla průměrná výška v Česku 162 cm, na čemž je vidět, že se máme dobře a rosteme. Vůbec nejvyšším člověkem na světě je Xishun Bao, 232,5 centimetrů vysoký Číňan.